Knihy

Chrám uprostřed tržiště (Karmelitánské nakladatelství 2017)

Spiritualita všedního dne


Kamene života (Alfa a Omega 2015)

Spiritualita práce a podnikania


Pankáč v kostele (Karmelitánské nakladatelství 2014)


Pozvání do ticha (Karmelitánské nakladatelství 2013)

Pozvání do ticha

Knížku, kterou právě otevíráte, lze zařadit hned do několika žánrů. Jsou to krásné a hluboké meditace o závažných tématech lidského i společenského života, které v širokém spektru barev odkazují ke zdroji světla a smyslu života.

Čtenář navyklý na lectio divina – meditativní četbu Bible a dalších duchovních textů, rozpoznává prastarý žánr apoftegmat – krátkých příběhů či myšlenek, v nichž mniši prvních generací vyjadřovali to podstatné pro svůj lidský a křesťanský život. Dovalovy texty jsou takovými moderními, aktualizovanými apoftegmaty.

Textům nelze upřít ani jistou dávku poetičnosti, která umožňuje překonávat úzké hranice náboženské řeči a otevírá si tak cestu k širší čtenářské veřejnosti.

Při četbě a promýšlení příběhů a trsů myšlenek na nás silně zapůsobí, jak lze nově objevit klasické hodnoty, jejich aktuální význam, strhující přitažlivost. Občas na nás promluví velikáni křesťanských duchovních dějin, Klement Alexandrijský, Origenes, Izák Syrský, Jan Damašský, Athanasios Poustevník, Antonín Veliký, Řehoř Nazianský, Jan Zlatoústý, Mistr Eckhart, ale také myslitelé moderní doby Teilhard de Chardin, Edita Steinová, Dietrich Bonhoeffer a další. Vstoupí jako partneři dialogu do autorových úvah a dají jim punc autentické tradice. Takovými garanty jsou i zkušenosti dalších mnichů a laiků.

Jednou ze základních barev spektra, které knížka představuje, je důraz na hloubku prostého a obyčejného života z víry. Představuje ji mladá žena, která zemřela a dostala se přímo do nebe. Přítomní nebeští obyvatelé se nad tím podivovali: „Tak mladá a už v nebi? A ještě k tomu žena? (…) Jak jsi se sem dostala?“ Žena odpověděla: „Žila jsem obyčejně. Když jsem potkala děti, řekla jsem si v mysli: Bože, žehnej těmto dětem. Když jsem přišla na louku, řekla jsem: Bože, žehnej těmto květům. Každý večer jsem se v duchu modlila: Bože, žehnej tomuto světu. Nic zvláštního jsem nedělala.“

Nepřehlédnutelný je také další odstín spektra: otevřenost pro ostatní náboženské a kulturní hloubky, jejímž základem je láska: „Láska pramení v Bohu, proto nezná hranice. Nepochopitelný Bůh si vždy najde cesty, jak obdarovat svou přízní tvorstvo. Muslim, buddhista či křesťan hledí k témuž nebi, a když se v něm setkají, budou vědět, že je tam dovedla schopnost naslouchat jemnému hlasu lásky. Protože jen láska otvírá všechny dveře.“ A na jiném místě se universalismus spásy ještě rozšiřuje: „Kdo směřuje k dobru, ten Boha nemůže minout.“

Ticho, proč právě tento název? V jednom z příběhů vstupuje starý opat do učené hádky mladých scholárů a opakovaně je prosí, aby byli ticho: „Říkám vám, ticho. Jak chcete uslyšet Boha a dostat odpověď, když nebudete ticho?“

Knížka těchto úvah a meditací pootevírá dveře ticha a zve nás do jeho strhujícího prostoru.

Doc. ThDr. Václav Ventura ThD.


Chrám uprostred trhoviska (Vydavatelstvo M. Vaška 2012)


Som husákovo dieťa (Limerick 2012)


Dnes v noci jsem dočetl úžasnou knihu: Som Husákovo dieťa, Juraj Jordán Dovala (nakladatelství Limerick, 2012). Juraj je v Hodoníně působící husitský kněz, spisovatel, básník a hudebník i pravidelný účastník a duchovní trutnovského Open Air festivalu. Kniha je generační zpovědí Slováka Jozefa Hamana, narozeného v roce 1972. Je rebel, nenávidí komunisty, živí se rockovou muzikou a Magorovými básněmi, nosí dlouhé vlasy a má problémy s policajty. I když má na vysokou, raději se vyučí číšníkem, hodně čte a přemýšlí. Po revoluci absolvuje vojnu, kde začíná nacházet Boha, a po ní se vrátí mezi své přátele opilce a narkomany. Jeho velký přerod nakonec po návratu do Mečiarovské společnosti končí touhou se nechat pokřtít.
Kniha je nesmírně silná. Je krutá v popisu primitivní šikany na vojně (ten, co vojnu nezažil, se zde dozví, co to byla za hrůza, ten co ji zažil, zase to, co už by nikdy zažít nechtěl), v popisu ztracené feťácké generace 90. let se vším jejím zoufalstvím. Je moudrá a pronikavá ve svých úvahách o západní společnosti, smyslu života i hledání Boha. Je bohatá na odkazy do literatury i spirituality. Je strhující od začátku až do konce… Určitě si ji přečtěte, případně sdílejte svým přátelům.¨

Ladislav Heryán SDB

kněz, spisovatel a pastor undergroundu

 

Keď som stretol prvýkrát v živote Juraja, mal som pocit, akoby som ho poznal celý život. Juraj mal svoje zážitky, ja svoje. Dve deti, každé z úplne iného kúta Českoslovenkej socialistickej republiky. A predsa, akoby sme vyrastali spolu, akoby nás jedna mater mala a presne tým istým nás kŕmila, akoby…

Som Husákovo dieťa je kniha o tom, čo sa naozaj stalo a nesnívalo sa nám to. Krásna kniha od krásneho človeka.

Branislav Jobus

hudobník a spevák (Karpatské Chrbáty, Vrbovskí Víťazi, ABUSUS), spisovateľ a recesista

 

Měl jsem ukázku textu Jurajovy knihy dopravit k náčelníkovi (V. Havlovi). Nedopravil. Návštěvu jsem stále odkládal. Nechtěl jsem v té době rušit a sám jsem zápolil s nějakými viry. Obával jsem se, že by nějaký mohl na náčelníka přeskočit. Mezitím nám však náčelník na zlatou neděli odešel do věčných lovišť. Do konce života toho budu litovat a nepřestanu si to vyčítat. Právě Václav Havel, který svým otevřeným dopisem Husákovi v roce 1975 prolomil normalizační mlčení, v němž jsme vyrůstali a vděčíme mu za mnohé, by Jurajově knize mohl dát dobrozdání. Kniha je totiž o životě v této totalitní době, byť v jejím závěrečném tažení. Oceňuji (a o to zajímavější je), že je napsána rukou a viděna očima současného kněze a mého dobrého přítele, jenž v době dopisu Václava Havla Husákovi zřejmě ani netušil, že se někdy stane knězem. Tato kniha je o odmítnutí všech druhů totalit, o hledání svobody, o touze po výšinách a hlubinách, o lásce a pravdě a hlavně o nacházení cesty…

Martin Věchet

disident, priateľ V. Havla, zakladateľ a mozog „českého woodstocku“ Trutnov open air


Kyrie eleison (Brněnská diecéze CČSH 2011)

Zatímco metalovou kytaru odložil hodonínský farář Juraj Jordán Dovala s raným mládím, svět umění mu nezůstal uzavřen ani jako vysvěcenému knězi. Proč by taky měl? Láska k hudbě se jen transformovala do klidnějších folkových poloh, s nimiž neodmyslitelně souvisí – ostatně i se službou kněze – láska ke slovu, textu či básni. To bratr farář dosvědčil již předešlými knihami Kôrkar (2005), Ticho (2007) a Katedrála (2008). Nejnovější sbírka nazvaná Kyrie eleison však dokládá, že ani původního inspiračního zdroje, na první pohled drsného světa rocku a undergroundu, se básník Juraj Dovala nezřekl. Ano, pro někoho může být četba sbírky jistým překvapením, protože se v ní autor – kněz místy nevyhýbá drsnějšímu jazyku a tématům. Jenže život není procházka růžovou zahradou a dobrý kněz neztrácí ze zřetele ani ty všelijak padlé a klopýtavé.

Sám název sbírky je přece zvoláním hříšného člověka k Hospodinu, k jehož sluchu doléhají nejen šlechetné prosby, ale i „modlitby z podzemia“, jak zní podtitul básnického svazku. Juraj Dovala jím na sebe bere tíhu mluvčího okrajových společenských skupin, protože ví, že i ony – a možná právě především ony – potřebují dotek Božího milosrdenství, stejně jako jej potřebují jiné palčivé kauzy tohoto světa, o kterých básník mluví: politické, společenské či ekologické. Nevyhýbá se ovšem ani kritice do vlastních kněžských či obecněji křesťanských řad, jak dosvědčují básně Kresťania sa majú radi, Pokazené Vianoce nebo Novodobí zákonníci. Ohlasem undergroundového prostředí je třeba Dojímavý punk nebo Modlitba za Magora a svým způsobem i Pokusný králik nebo Jediná veta, tedy texty jako by ovanuté neotesanou poetikou Ivana Magora Jirouse. Náladě rockového písničkáře odpovídá i formální stránka textů, povětšinou krátkých úderných básní, často epigramů s rychlou a ostrou pointou (za mnohé například Ekologická, Ľudstvo, O slobodomurároch, Videl som). Jednoduchá rytmická a rýmová struktura činí z některých textů až svého druhu říkadla (Adam a Eva).

Juraj Dovala zpívá v Kyrie eleison zdrsnělým, upřímným jazykem, jehož elementárnost je ve složitosti našeho světa osvěživá i naléhavá. Navíc jej protkává zvláště cenným tónem pokory, který se syrovostí celku – zdánlivě překvapivě – ladí. Pokora před Božím stvořením a řádem, jemuž je třeba se odevzdat (Don Quijote, Amen), vystihuje opakovaná metafora prachu (Cesty v prachu, Svätosť je na dosah). Protože přes všechnu údernost básník ví, proč volá „kyrie eleison“. Protože ví, jak vyznává v úvodní básni Motýľ a prach, že „Som len motýľ / mojím vnútrom hýbe strach / Som menej ako hlina a zem // som len prach“.

Marcel Sladkowski, divadelní a literární kritik


Katedrála (Brněnská diecéze CČSH 2008)

Zbierka kontemplatívnych básní a parabol

Obyvatelia nevedia, odkedy stojí v centre ich mesta katedrála. Jej štíhle vysoké veže boli vždy inšpiráciou pre básnikov z mesta aj z okolia, jej zvony rozochvievali v zaľúbencoch hlboké city a jej popukané múry hovorili starcom: „Aj váš čas sa pomaly blíži. Čas je len dlhá rieka, do ktorej večnosť vstupuje a hneď ju zas opúšťa. Čas bez živých tvorov je ako rieka bez rýb, rias a nánosov životodarného bahna. Je nemá a ospalá, v podstate neexistuje.“

Toto všetko mohol človek počuť, keď v mlčaní noci katedrále úpenlivo načúval.

Ľudia milovali katedrálu, ale viac bolo tých, čo ju nenávideli. Ten chrám nemal žiadne dvere. Jedni hovorili: „Je to hŕba bezcenného kamenia, ktovie, odkedy tu stojí. Do katedrály sa nedá vchádzať, ani z nej vychádzať, aby sme sa skryli v tieni pred páľavou slnka. Iba čo nám špatí mesto.“

Iní prižmúrili oči a tvrdili: „Ale vyzerá ako Hora poznania alebo akýsi labyrint. Bola s našimi predkami, nech je s nami aj naďalej.“

Tých, čo katedrálu nenávideli, pribúdalo. Starí ľudia vymierali a deti ich detí prestávali rozumieť TAJOMSTVU.

Jedného dňa sa pred katedrálou zhromaždil dav. Muži mali v rukách čakany, ženy sekery a svorne kričali: „Katedrála, tvoj čas sa naplnil! Keď nám neslúžiš, si zbytočná! Nemáš dvere, nie je dôvod, aby si tu stála.“ Začali sekať a mlátiť do múrov, až okolo nich lietali úlomky kameňa. Prvým sa podarilo preraziť múr na južnej strane. Okolo otvoru sa zhromaždili upotené tváre a nazreli dnu. Katedrála bola prázdna. Nenašli tam žiadne lavice, ani oltár, ani pokladnicu. Chrám bol pustý, múry zvonka a zvnútra boli úplne rovnaké. Rozzúrený dav sa pomaly začal rozchádzať. Niektorí šomrali: „Zajtra ju zrovnáme so zemou.“

V tichu noci pristúpil ku katedrále akýsi cudzinec. Dotkol sa prebitej steny a šepol: „Do katedrály, ktorá nemá dvere, sa vchádza srdcom. Vtedy človek uvidí všetky jej poklady.“

 


Ticho (Vydavateľstvo M. Vaška 2007)

 


Kôrkar (Enigma 2005)


Na ceste k Ceste (Doslov)

Staré indické príslovie hovorí: „Ak chceš zmeniť svet, zmeň seba“. Juraj Jordán Dovala o tejto vete napísal príbeh.

Dovalov hrdina, Vanemes, sa podobá kráľovskému synovi z gnostickej „Piesne o perle“, ktorý otrávený pokrmom v zemi barbarov zabúda na svoju pravú totožnosť, zabúda na perlu, ktorú sa vybral hľadať a stáva sa otrokom cudzieho kráľa. Vanemes opúšťa svoje meno, stáva sa vandrujúcim vedomím bez mena, opúšťa miesto, ktoré mu ešte včera bolo domovom. Kráča po ceste za odpoveďou na otázku „Kto som“? V Dovalovej rozprávke sa však problematika otázky rozvetvuje. K otázke: „Kto som“ pridáva muž (teraz už s novým náhodne získaným menom Kôrkar) otázku: „Načo žijem.“ Za prapodivných okolností dochádza k uzáveru: „Žijem, aby som zmenil svet“. Poslednou vecou, ktorú teda potrebuje Kôrkar rozlúštiť zostáva problém: „Ako zmeniť svet.“

Rozprávka takto vlastne nie je typickou rozprávkou, je skôr akýmsi spirituálnym či mystickým traktátom, ktorý chce čitateľa existenciálnymi otázkami zasvätiť do hlbín duchovnej skúsenosti.

Tomu zámeru sú podriadené miesta i postavy príbehu. Prostredia príbehu predstavujú symboly vnútorných stavov, ktorými je treba prejsť na ceste k duchovnému prebudeniu. Hrdina sa ocitne v krajine zablúdenej ovečky z Ježišovho podobenstva. Ocitne sa v krajine s dvoma sporiacimi sa dedinami. V jednej dedine veria v kánon okrúhlych domov, v druhej v kánon trojrohých domov. Dediny predstavujú karikatúru exoterického – strnulého vonkajškového chápanie duchovnej tradície.

Kôrkarova cesta za hľadaním samého seba končí na nádvorí Vesmírnych Hodín. Nádvorie plné vyhasnutých skeptikov nastavuje krivé zrkadlo Russellovskému sekulárnemu humanizmu, ktorý nepozná inú pravdu o človeku, okrem pravdy o jeho pominuteľnosti.

Podobne aj postavy Dovalovej knižky vyznievajú ako archetypy rôznych stupňov poznania. Nemajú osobnostnú totožnosť ani históriu, nepredstavujú ľudsky uchopiteľné charaktery, s ktorými by sa mohol čitateľ stotožniť. Kôrkar postupne stretá Bylinárku, Dievča, Pastiera, Slepého Muža… Z textu sa tak stáva rozvetvené podobenstvo, zložené z malých podobenstiev. Do hlavnej témy sa vpletajú vedľajšie. Pôvodná téma hľadania pravej identity odznieva dostratena. Kôrkar sa na rozdiel od kráľovského syna z Piesne o perle nevracia domov. Nespoznáva dom rodičov, nevracia sa do náručia milovanej ženy. V Dovalovej knihe sa interpretačný kruh neuzatvára, cesta hľadania nedospieva do cieľa, koniec zostáva otvorený. Nie je to náhodou. Tretia veľká Dovalova téma, pochádza z dnes už takmer zľudovelého múdroslovia: „Cieľom cesty je cesta sama.“ Dovalova kniha vrcholí na miestach, kde k týmto známym múdrostiam pridáva vlastné pozorovania. Tie prezrádzajú hlbokú a kultivovanú spiritualitu autora. V Kôrkarových slovách na námestí Vesmírnych Hodín nepochybne počujeme hovoriť autora: Teraz som pochopil, čo mi celý čas unikalo. Cesta je čosi iné než putovanie po svete. Cesta je poznanie, že všetko, čo sa v živote deje, je neopakovateľné. Do každého svojho kroku musíme vložiť celú svoju dušu. Tam, kde práve stojíme, sme už v cieli. Chodíme po svete, hľadáme odpovede a zabúdame, že cieľom je samotná Cesta.

Na konci príbehu sa Vanemes mení z Kôrkara na Slepého Muža. V okamihu Kôrkarovho „osvietenia“ Kráľ z nádvoria Vesmírnych Hodín prikáže Kôrkarovi vyklať oči. A tak sa ten, kto zabudol na svoju identitu, nevracia ako gnostický syn Boha domov, ale zostáva na ceste. Na ceste bez konca, ako slepec, ktorý vidí.

Daniel Pastirčák